o mě / blog / obrazy / životopis / kontakt / weby

Kaleidoskop 2019/9

Manželství homosexuálů a právo adopce

Rodina

Kdo je rodič a co je rodina?

Již před pár lety jsem v článku nazvaném Existuje právo na manželství a jak věci nazývat pravými jmény? napsal, že požadavek homosexuálů na manželství považuji za nešťastný. Důvodů je více. Tehdy jsem se však vyhnul ještě ožehavější otázce práva na adopci a výchovu dětí, která jakýkoli lidský svazek významně převyšuje. Avšak po přečtení blogu Marka Váchy Nevhodný text, následném zhlédnutí dokumentárního filmu Nerodič od Jany Počtové, a konečně i zhlédnutí vystoupení Vladislava Chvály a Ludmila Trapkové*1 v Antikvariátu Fryč*2 jsem nabyl přesvědčení, že si své myšlenky a názory již nechci nechávat pro sebe.

Manželství homosexuálů

Předně si dovolím říci, že mám mezi známými několik lidí s jinou sexuální orientací a vycházím s nimi stejně dobře, jako se všemi ostatními. Vážím si jich, ale přesto mám důvody, proč nepodporuji manželství homosexuálů. Krom dalšího se totiž jedná o nežádoucí rozmělňování pojmů a odklon od ideálu rodiny.

(Etymologická příbuznost slov rodina, rodič, porod jistě není náhodná).

Elektrokolo, pivo a manželství

Je elektrokolo skutečně kolo a nebo už se jedná o motocykl? Pokud se zeptáte funících, potem zborcených, svalnatých cyklistů, kolem nichž sviští do kopce babičky na elektrokolech, často uslyšíte, že elektrkolo je vlastně podvod. Myslí si to patrně z toho důvodu, že na Tour de France a všech dalších cyklistických závodech se na elektrokolech nejezdí. Proč? Jednoduše proto, že elektrokolo není skutečně kolo. Stejně se můžete zeptat, zda nealkoholické pivo je vlastně pivo a nebo spíše chmelový osvěžující nápoj. Předpokládám, že většina stamgastů by řekla, že nealkoholické pivo skutečně není pivo. Kdyby vrchní přinesl Birell panu radovi Vacátkovi, patrně by nepochodil. (Encyklopedie Britannica: Pivo je alkoholická nápoj vyráběný z ...). A konečně, manželství bylo vždy svazkem mezi mužem a ženou. Takže snažit se propašovat pod pojem manželství další významy není podle mne užitečné a vyvolává otázku, proč se o to vlastně někdo snaží?

Stejní nebo rovnocenní

Malá odbočka do světa logiky a rovnoprávnosti. Když vyslovím větu "černoch není stejný jako běloch nebo asiat", nemíním tím, že by jeden z nich byl méněcenný. Ne, jako lidské bytosti jsou si všichni rovnocenní. Větou přesně označuji jen to, co je zjevné. Nejde jen o barvu kůže, dokonce ani ne o kulturní zvyklosti, ale existují fyzické rozdíly, například rozdíly v léčbě krevního tlaku mezi černochy a bělochy, asiaté mají obvykle jiný ušní maz než evropané, kdo se musí mazat opalovacím krémem a kdo ne je také jasné ... jsme prostě fyzicky jiní, byť stále jako "lidé unitř" rovnocenní.

Kolik znáte vítězů plaveckých disciplín a silniční cyklistiky tmavé pleti? Kolik znáte členů basketbalového Dream teamu nebo vítězů Bostonského maratonu světlé pleti? Myslíte, že nepoměr šampionů je jen kulturní danost? Fyzické rozdíly prostě není vhodné zametat pod koberec, a to ani mezi muži a ženami, ale stejně tak je nesmysl z nich vyvozovat jinou vnitřní hodnotu.

Každý jsme prostě trochu jiní, a proto se více či méně hodíme pro různé životní role. To, zda někdo jakoukoli roli přijme nebo odmítne, je jeho svobodné rozhodnutí, ale není dobré se tvářit, že jsme všichni fyzicky naprosto stejní a hodíme se pro všechny role stejně dobře, např. muži pro mateřské role a ženy pro otcovské (s čímž úzce souvisí i výchova pomocí příkladů, hraček atd.)

Vítězové Bostonského maratonu

Vítězové Bostonského maratonu

Šnek a slimák

Je přitom zjevné, že stejnou míru rovnocennosti neposkytujeme jiným živočišným druhům. Šnečci jsou přátelští, roztomilí a děti je hojně malují již ve školce, zatímco slimáci? Raději nemluvit o těch ničemných zahradních škůdcích*3, kteří, přiznejme si to, jsou podřadní už jen proto, že nemají ulitu! Ale žerty stranou.

Čivava a Německý ovčák jsou dvě rozdílná plemena, jedno skladnější do bytu a vhodnější k mazlení a druhé dobré spíše do exteriéru a ke službě u policie. Nemám však nejmenší pochybnosti, že jejich vnitřní "psí" hodnota je rovnocenná – mohou prožívat stejnou radost, bolest, smutek, hlad, žízeň atd.

Pštrosí, křepelčí a slepičí vejce

Předpokládám, že když přijdete do obchodu a poprosíte o vejce, chtěli byste, aby Vám paní prodavačka podala slepičí vejce a ne vejce křepelčí nebo pštrosí. Ne snad, že by některá z nich byla méněcenná, ale je prostě ryze praktické nazývat věci správnými jmény, protože nám to usnadňuje život. Proč tedy někomu záleží na tom, aby manželstvím nazýval svazek, který nikdy předtím manželstvím nebyl? Proč nestačí registrované partnerství? Důvodů pro a proti je více, ale mám za to, že hlavním je právě možnost péče o děti.

Děti jako šroubky

Moje argumentace byla vždy velmi přímočará a vpravdě "instrumentální". Zní zhruba takto: Šroubek můžete utáhnout šroubovákem z tvrdé CrV oceli, ale i obyčejným kuchyňským nožem. Je však jasné, který nástroj se k tomuto účelu hodí více, resp. vyžaduje méně úsilí a hrozí, že na šroubku nechá menší poškození. Děti sice nejsou šroubky, ale podobnost zde podle mého názoru zjevná je – k výchově dětí ne náhodou po staletí slouží "nástroj" zvaný rodina, a ten byl vždy složený IDEÁLNĚ z muže a ženy. Tuto typickou rodinu lze v případě nouze nahradit, stejně jako lze šroubovák nahradit třeba kuchyňským nožem. Považuji ale za hloupé tvrdit, že se jedná o řešení naprosto stejně hodnotné a tudíž libovolně zaměnitelné.  A to především z pohledu dítěte.

Práva dítěte

Jsem rád, že v přednášce Vladislava Chvály a Ludmila Trapkové na tomto místě zaznělo: "Diskuse končí tam, kde se ještě nenarozenému/nepočatému dítěti vyjednává jestli bude mít svoje rodiče ... nic proti homosexualitě, je to krásný stav ... proč jim to kazit ... problém je tam, kde začnou mít touhu mít děti ... ve skutečnosti děti mít nemohou ... musí se to nějak ošidit." Zásadním je konstatování, se kterým osobně souzním, že práva dítěte by měla mít při rozhodování o adopci, asistovaném početí a výchovy v náhradní rodinné vždy první místo. Co se tak v debatě často ztrácí, je právě dítě samotné a jeho budoucí život. Úmluva o právech dítěte zmiňuje například:

Kdo je rodič?

Nabízí se tedy zásadní otázka, kdo je rodič? Odpověď na ní však není jednoduchá a díky medicínským pokrokům ji budeme hledat, zpřesňovat a znovu-nacházet asi ještě dlouho. Avšak, ať už se dítě vyvíjí v děloze jakékoli ženy (třeba i blízké náhradnice, která svoji dělohu pronajme nebo zapůjčí) pramálo to mění na tom, že DNA dítěte je nakonec složena ze dvou vláken mužské (spermie) a ženské (vajíčka). Muž a žena jsou tedy vždy biologickými rodiči dítěte, ať se to komukoli líbí nebo zdá i nespravedlivé. Jednoduše to tak v přírodě je a kdo si myslí opak, plete si objev s vynálezem.

Je dětí k adopci dostatek?

Faktem také je, že zájemců o adopci je více než osvojitelných dětí. Pokud by tomu bylo naopak, byl bych rozhodně pro, aby měli možnost adoptovat děti i homosexuální páry. Avšak, pokud je nadbytek párů typu "muž a žena", které se blíží k ideálu rodiny více, pak nevidím důvod, proč nadřazovat právo homosexuálů nad práva dítěte.

Početí – kdo ponese následky?

Samozřejmě o krok dále jsou homosexuální páry, které nechtějí děti adoptovat, ale rovnou počít, jak je ukázáno ve filmu Jany Počtové. Bylo by zbytečné jim v takové snaze bránit, protože "zakázané ovoce nejvíce chutná". Je potřeba jednoduše přiznat a zdůraznit, že za životy těchto dětí ponesou odpovědnost jejich biologičtí rodiče a jen čas ukáže, jak moc uvážená jejich volba byla. Teprve až děti vzniklé z těchto novodobých partnerských konstelací dospějí a ve větším počtu založí vlastní rodiny, začne být zřejmé, zda se jim daří v životě lépe, hůře nebo stejně jako dětem z manželských či nesezdaných heterosexuálních svazků*4. Pravdu tedy odhalí pouze čas – a do té doby budu rád za oboustrannou názorovou toleranci. Respektuji názory ostatních, když jsou ochotni nést následky za svá rozhodnutí*5, a stejné uznání svobody čekám právě i od druhých směrem ke mě.

Dodatek k diskusi

Během diskuse, která následovala po zveřejnění tohoto článku, jsem si uvědomil dvě věci.

  1. Ani studie by pravděpodobně nepomohla – má představa, že za dvacet či třicet let budeme mít data o tom, kterým dětem se daří v životě lépe či hůře, nebo ideálně stejně, má jednu trhlinu. Co by následovalo v případě, kdyby se ukázalo, že dětem ze stejno-pohlavních partnerství se daří hůře (vyšší počet sebevražd, nižší dosažené vzdělání atd.)? Kdybych byl právníkem této skupiny, určitě bych doporučil, aby studii rozporovali, protože přece jejich skupina byla ochuzena o manželství a trpěla proto zvýšeným stresem, který se nutně promítl i do výchovy dětí.
  2. Město: 96% procent ševci a 4% pekaři – představte si město, kde se drtivá většina lidí živí výrobou bot (trochu jako kdysi Baťův Zlín) a menšina peče pečivo. Ani jedno z povolání však není lepší či horší samo o sobě. Lidé zde dělají boty proto, že je to baví a jen málokoho baví dělat pekaře. Také víte, že se situace patrně nikdy nezmění a že poměr nebude 50-50%. A protože řemeslu je třeba se učit (podobně jako třeba filmové roli, rodičovskému vzoru atd.) ptám se: umístili byste adoptované dítě přednostně do rodiny ševce nebo do rodiny pekaře, když víte, že z 96% bude v dospělosti chtít dělat o své vůli ševce? Já osobně bych dal přednost umístění do rodiny ševce.

Poznámky pod čarou

*1 Večer je inspirován knihou Žena a muž v rodině
*2 Jako poděkování Knihkupectví a antikvariátu Fryč za jejich hodnotnou činnost při pořádání přednášek posílám na jejich transparentní účet drobný příspěvek.
*3 Znám osobně dívku, která bez zábran sesbírala slimáky na zahradě a zasypala je solí, aby se (podle mě extrémně bolestivě) sprovodili ze světa. Ve volných chvílích však tato dívka malovala šnečky a dokonce používala šnečí ulitu jako avatar. Pro mne těžko pochopitelný rozpor.
*4 Dovedu si představit užitečnou studii porovnávající, jak prospívají v dospělém životě děti z homosexuálních svazků v porovnání s kontrolním vzorkem v parametrech jako jsou: počet sebevražd, počet hospitalizací, míra závislosti na návykových látkách, průměrná mzda, dosažené vzdělání, počet vlastních dětí, vyjádřená životní spokojenost atd.
*5 Autor článku žije v manželství, má dvě děti a každý večer přemítá, jestli svým dětem dává to, co potřebují k životu nejvíce. Je si plně vědom, že v budoucnu za svoji výchovu a péči získá sladkou či hořkou odměnu a že před jeho svědomím neobstojí výmluvy na školu, stát, geny nebo špatné kamarády.

Facebook Twitter Instagram