senát 2020 / o mně / blog / obrazy / životopis / kontakt / weby

Kaleidoskop 2019/4

Sousedská hlídka

Sousedská hlídka

Když všichni znají především svá práva ...

Zkuste se podívat na video z jedné policejní kontroly níže a zamyslete se, jak na Vás působí. Velmi mě překvapila reakce mé manželky, která mě k jeho shlédnutí vyzvala se slovy: "to musíš vidět!"

Právní ochrana řidičů s.r.o. Facebook

Jak jsem pochopil, účelem tohoto videa je patrně vzbuzovat pohoršení nad zlovolným jednáním policie, která se neřídí předpisy a "buzeruje" nebohé řidiče, jak se jí zamane. Zdá se, že tento účel video plní naprosto skvěle.

Jenže zároveň toto video z ne zcela vydařené policejní kontroly perfektně ilustruje i rozpad určitých přirozených společenských hodnot a nenápadné mizení pokory.

Než se k tomu dostanu, je třeba ale říci dvě věci.

  1. Co o tomto videu s jistotou víme?
    Vidíme zkušeného řidiče, který je po zuby ozbrojen argumenty a do nejmenšího detailu zná svá práva a povinnosti policisty.
  2. Co však vůbec není jasné?
    Jestli řidič (kameraman) skutečně jel příliš rychle a porušoval předpisy a jestli policista byl nebo nebyl ve službě.

Pravdu se patrně nikdy nedozvíme. Pokud policista byl ve službě, zcela bez debat měl mít uniformu a důkazy. Jenže co když právě nebyl ve službě? Co když se jednalo třeba o člena kriminální policie, což by vysvětlovalo i civilní oblečení, který prostě nesnesl pohled na "troufalce, co si to hasí po dálnici"?

Každý zná svá práva a povinnosti těch druhých

Jak funguje společnost, kde každý zná perfektně svá práva a povinnosti těch druhých, avšak výrazně méně se stará již o povinnosti vlastní? Začnu historickou vzpomínkou.

Dříve fungovala jakási "sousedská hlídka". Když jsem v 80. a 90. letech vyrůstal na brněnském sídlišti, nechávaly maminky kočárky před samoobsluhou, protože se mohly spolehnout, že v podstatě jakýkoli kolemjdoucí v případě problému buď pomůže nebo zavolá do prodejny. Bylo také možné, abych trávil celé dlouhé hodiny s kamarády v okolí, bez rodičovského dozoru i bez mobilního telefonu a GPS lokalizace. Považovalo se za samozřejmé, že kdybychom páchali nějakou neplechu, opět kdokoli ze starších spoluobčanů nás mohl vytahat za ucho, ale stejně tak by uzemnil i kohokoli, kdo by chtěl ubližovat nám, tedy dětem.

Prožil jsem mládí v době, kdy každý byl tak trochu policistou. Přirozeně fungovala "sousedská hlídka" díky lidem, kterým jednoduše nebylo lhostejné to, co se děje v jejich okolí, ale kteří zároveň věděli, že za svůj aktivismus nebudou nést nepřiměřeně velké následky ("vytahal jste nám Karlíčka moc za ucho, chceme náhradu 30.000 Kč, protože teď propásl několik drahých lekcí na housle, jak ho má kvůli vám zalepené ... on studuje akademii, on bude světový virtuóz – a jestli teď bude mít doživotní následky, tak si nás teprve nepřejte, vy otrapo!")

Padouch nebo hrdina?

Kromobyčejně zajímavé je také, jak se radikálně změní pohled na konání takového policisty mimo službu, případně mimo vyhrazené kompetence, pokud nezakročí přímo proti nám (řidič/kameraman). Když policista bez uniformy zastaví řidiče, protože jel rychle, je to padouch. Když policistka mimo službu zastřelí ozbrojeného útočníka, je to hrdinka!

policistka mimo službu zastřelí ozbrojeného útočníka

Práce a povolání

A tak se ptám: neměli bychom po policistech, hasičích, učitelích, lékařích ... chtít, aby svoji práci vnímali jako skutečné povolání ("být povolán" v hlubším duchovním slova smyslu)? Neměli bychom snad ještě víc chtít, aby si místo obyčejné práce každý z nás našel své skutečné povolání, své životní poslání?

Jenže ten, kdo je skutečně "povolán", nemá možnost odložit jej spolu s uniformou, když odbije třeba šestá hodina. Asi jako kněz, který po mši těžko odhodí kleriku do kouta a vyrazí do nejbližšího kasina, nálevny a na Hip Hop párty. Takovému přístupu se totiž jednoduše říká pokrytectví.

Nechť si každý odpoví sám.

Jen tiše dodávám: Jenže, co chcete ve společnosti, kde prezident i premiér nedbají na to, co je eticky správné a příkladné, ale zajímají se především o to, co jim dovoluje zákon. Kde oni (ale samozřejmě i mnozí jiní politici) znají perfektně svá práva a povinnosti těch druhých, ale již méně povinnosti vlastní.

Zákony jsou vždy krok pozadu

Zákony jsou již z principu vždy krok pozadu za vyvíjející se realitou – stejně jako antivirové programy jsou krok pozadu za tvůrci počítačových virů.

Ideální řešení samozřejmě není. Ale je celkem nasnadě, že lépe se bude žít tam, kde většina lidí ctí a v rozumné míře i vymáhá základní pravidla slušnosti ("okřiknu floutky, kteří v parku ničí popelnici ... zastavím řidiče, který jede příliš rychle, i když právě nejsem ve službě ... atp."), tedy ve společnosti, kde přirozeně funguje jakýsi sousedský dohled, než tam, kde se lidé musí spoléhat na velmi omezený počet policistů, jímž ruce svazují sami občané, jsouc velmi stateční a právně zkušení.

Neduh individualismu

Závěrem mě ještě napadá, že právě tento "neduh" individualismu (hlavně znát svá práva, zájmy celku jsou vždy vedlejší) je tím, co žene Evropu a možná i celý západ do slepé uličky. Rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří by se chtěli v Číně "učit, jak stabilizovat společnost", ale je pravda, že některé mechanismy zde fungují tak, jak u nás ne. Bylo například možné postavit ekologický zdroj energie zvaný Tři soutěsky, jen díky tomu, že došlo k přestěhování asi 1,3 milionů lidí (zájmy celku převažují nad právem jednotlivce). Něco v Evropě jen těžko představitelného.

Najít balanc mezi zájmy celku a všech jednotlivců není lehký počin, ale rozhodně se této výzvě nelze vyhnout, protože jak ukazuje vězňovo dilema, ve chvíli, kdy jednají všichni racionálně sobecky, je výsledek nakonec pro všechny špatný.

Facebook Twitter Instagram